Jako by se to všechno stalo včera

Ačkoli od konce 2. světové války uplynulo více než tři čtvrtě století, dosud žijí její svědci, kteří mohou doložit svým osobním svědectvím tehdejší hrůzy. Česko-německý fond budoucnosti oslovil téměř tisíc přeživších nacistické persekuce s výzvou, aby svěřili své osobní vzpomínky a životní kréda. Z jejich odpovědí pak vyvstala výjimečná kniha s názvem Jako by se to všechno stalo včera / Als wäre das alles gestern geschehen, která se skládá z jejich fotografických portrétů a citací, k nimž Radka Denemarková na základě jejich výpovědí přidala pozoruhodný esej o holocaustu – holocaustu, jehož možnost přežívá dál i v poválečné společnosti. Kontrapunkt její varovné úvaze tvoří fotografie 22 pamětníků, pořízené Karlem Cudlínem – z nich se navzdory prožitému utrpení odráží vesměs nezdolná životní síla.

Traumata přeživších jsou traumaty nás všech

Vznik této knihy inicioval Česko-německý fond budoucnosti, který již od roku 1998 podporuje projekty prohlubující pohledy do společné kultury a dějin našich dvou zemí. „Traumata přeživších jsou traumaty nás všech, ale aby se nás dotkly ještě po tolika letech, je nutné dát zaznít hlasům konkrétních jedinců, kteří o nich ještě mohou mluvit,“ uvádějí jeho ředitelé Petra Ernstberger a Tomáš Jelínek. Vzpomínky přeživších na své příbuzné a přátele jsou jedinečné, oni i mrtví mají svá jména, a je nutné si to připomínat. Mezi portrétovanými se objevují ti, již prošli koncentračními tábory v Osvětimi a Terezíně, přežili vyhlazení Lidic, anebo ti, jejich rodiče byli zastřeleni před jejich vlastníma očima, popraveni za účast v odboji či umučeni v koncentračních táborech. A přesto, stejně jako z jejich fotografických tváří, jako by ani z jejich vzpomínek nezaznívala rezignace.

Stále žijeme v civilizované kulturní společnosti, která holocaust umožnila

Načrtnuté vzpomínky pamětníků ovšem zároveň znovu připomínají, že vznik války a holocaustu byl úzce spojen se samou podstatou naší novověké evropské společnosti a obecně moderních mocenských mechanismů. Radka Denemarková nám tuto skutečnost připomíná s kromobyčejnou naléhavostí: „Stále žijeme v civilizované kulturní společnosti, která holocaust umožnila. A nezabránila mu. Když holocaust nastal, lidé odmítali věřit faktům, které měli před očima.“ A dále vysvětluje: „Ani dnes se naše vnímání nezměnilo; zase nebudeme připraveni slyšet varovné signály, i když je budeme mít před očima. Jsme nadutí a zaslepení perspektivou ekonomicky zajištěného, konzumního světa, nevidíme, jak mizí morální hledisko, nevnímáme nespravedlnosti a genocidy světa, mlčíme k odsouvání lidí na okraj společnosti, abychom se jejich neštěstím nenakazili. Masové vraždění bylo nepředstavitelné, ale my si v dnešní době musíme představit nepředstavitelné mnohem dříve, jinak nespravedlnostem nezabráníme.“